IV. část - Turistika z Rokytnice nad Jizerou

Přinášíme pokračování turistiky paní Heleny Ruskové z Vrbna pod Pradědem. Jedná se o výlet do Jizerských hor.

Do Jizerských hor nás přilákala turisticky známá, v Jizerských horách nejvýše položená osada Jizerka (862 m n.m.).
Do osady vede jediná přístupová cesta přes obec Kořenov – Horní Polubný. Záchytné placené parkoviště, odkud se turisté vydávají různými směry, se nachází jeden kilometr před obcí. Naším hlavním cílem, i když ne jediným, je místo, kde se vlévá řeka Jizerka do Jizery. Z červeně značené trasy, míjící horu Bukovec, asi po jednom kilometru odbočujeme na zelenou, úzkým lesním chodníčkem klesající k prvnímu příjemnému zastavení na trase. Je jím most přes řeku Jizerku. Už tady lze obdivovat krásu přírody, kterou tu pro poutníky vykouzlil vodní proud, razící si cestu kamenitým řečištěm. U dalšího mostu, tentokrát již přes řeku Jizeru, jsme se ocitli co by dup. Jizera tu tvoří státní hranici a most přes řeku je hraničním česko-polským přechodem Jizerka - Orle. K soutoku obou řek, vzdálenému jen pár kroků od mostu, míří vyšlapaný chodníček.
Český pramen řeky Jizery s korytem plným balvanů, četnými meandry a nádhernou okolní přírodou, po které nesou naše severní hory název, se nachází na jižním svahu nejvyšší hory Jizerských hor, na Smrku. Svůj hlavní pramen má však řeka na polském území. Protéká Velkou Jizerskou loukou, polsky zvanou Hala Izerska a několik kilometrů tvoří česko-polskou hranici. Pramen již zmíněného jejího pravého přítoku, Jizerky, můžeme najít v Jizerských horách nedaleko chaty Smědavy nad osadou Jizerka, kterou řeka protéká. K turisticky hojně navštěvovanému soutoku obou řek jsou z parkoviště nad osadou pouhé dva a půl kilometru. Čeká nás tu romantické místečko. Turisté tu posedávají na balvanech nejrůznějších velikostí i tvarů, relaxují a pozorují vodní proud, který si tady jen těžko hledá svůj směr. Vyhovuje nám, že vodní hladina není velká a řeka zrovna neukazuje svou pravou sílu. Hledáme nejhezčí místo, odkud by se dalo zachytit kromě kouzelného řečiště i jeho zelené okolí, včetně vyčnívajícího vrcholku čedičového vrchu Bukovce.
U soutoku trasa pro turisty ještě nekončí. Za mostem odbočujeme vlevo proti proudu řeky a pokračujeme další kilometr polským územím k polské červeně značené turistické trase. Po odbočení vlevo se po ní dá asi po dalších dvou kilometrech dostat do místa, kde se cesta znovu nejvíce přibližuje korytu řeky. Další malebné místečko, lákající turisty k zastavení. Chvíli posedíme u vody, ale brzy uvolňujeme místo dalším. Široká cesta, místy lemovaná mladými modříny a smrky, převážně pak obklopená horskými loukami, taková je polská turistická trasa. Fascinuje nás výhled do širokého okolí, kterému místo civilizace vévodí pohled na Krkonoše a Jizerské hory. Poznáváme polskou horu Szrenica a Vysoké kolo na česko polské hranici. Tahle horská „dálnice“ hostí nejednoho polského cyklistu. Od Jizery nás sice odděluje obrovská louka, ale procházka je tu tak kouzelná, že se nám odtud nechce. Po ujití sedmého kilometru přece jen zařazujem zpátečku, i když bychom si jen o kilometr dál v polské horské chatě mohli pochutnat na borůvkových lívancích. Stejně mají ty borůvky loňské, utěšujeme se a trochu závidíme cyklistům, kteří tady překonávají vzdálenosti pohodlněji a rychleji než my. Všude kolem nás jsou louky, přemýšlíme, kde vlastně má hranice ta, která se nazývá Hala Izerská a vracíme se zpět stejnou trasou k mostu přes Jizeru. Tady ale míjíme zelenou, kterou jsme sem přišli, a i když si cestu mírně prodloužíme, vydáváme se po žluté. Dva kilometry dlouhý kamenitý chodník stoupá proti proudu řeky Jizerky do stejnojmenné osady. Nelitujem. Nad kamenitým řečištěm se vypínají zalesněné svahy hory Bukovec, kterou si nyní prohlížíme z druhé strany. Od hluboce zaříznutého řečiště, z něhož celou cestu oko nespustíme, nás odděluje spousta zeleně s četnými mladými jeřáby. K autu se vracíme přes osadu Jizerka. Malebnou vesničkou, jejíž chaloupky horského typu jsou rozmístěny po rozlehlé náhorní plošině, prochází naučná stezka. Tahle osada určitě stojí za návštěvu. Litujeme, že už nemáme síly na její podrobnější prozkoumání. V nohách budeme mít 15 km, což je horní hranice našich možností, ale určitě bychom se sem rádi ještě někdy vrátili. Zastavuji se u tabule, která sděluje, že se tady nachází chráněná úpolínová louka. Škoda, že úpolíny zrovna nekvetou. Kdysi jsme na takovou louku narazili ve slovenslé Malé Fatře a ten zážitek dodnes nosím v hlavě. Nejraději bych ještě odbočila na vrchol Bukovce. Je k němu jen půl kilometru, ale ze tří společníků nenalákám nikoho, koho by tam ještě nohy unesly. Ani manžela jsem nepřemluvila. Tak tohle byl výlet s velkým V, konstatujeme u auta, kterým se vracíme zpět do 23 km vzdálené Rokytnice.