Putování po naučné stezce v Moravském Berouně

Nejdřív jsme se zastavili v informačním centru a dobře jsme udělali. „Nechcete přijet později? Některá místa jsou po zimě zdevastovaná, chybí značky,“ snažila se nás varovat sympatická paní v infocentru. Odcházíme vybaveni plánkem a telefonním číslem pro případ nouze.

První část stezky míjíme (o této části jsem se již zmínila ve svém březnovém příspěvku) a po projití parkem na Křížovém vrchu se snažíme najít správnou „výpadovku“ k šestému zastavení, které se nachází na Kočičím vrchu, na návrší s nevelkou nadmořskou výškou 631 metrů, kterého si můžeme všimnout vpravo od silnice dřív, než ve směru od Dětřichova vjedeme do města.

Nějak nechápeme značení a raději se vydáváme k nejbližším lidským obydlím. Jsem nepoučitelná. Turistické značky, informační tabule nebo názvy okolních vrcholků místní zpravidla neznají. „Nechtěli jste jít spíš na Opičí návrší?“ zeptal se domorodec a ukazoval někam na vzdálenou stranu města. Nakonec jsme se domluvili a čekala nás pohodová procházka polní cestou. U košatého kaštanu s velkým balvanem pod větvemi stromu jsme odbočili správně, i když jsme ani tady nenašli směrovku.   

Mám ráda cesty s rozhledem do širokého okolí, vrcholek máme na dohled a je tady opravdu nádherně. Odbočka na pokraji zalesněné části „kočičáku“ je nepřehlédnutelně označena a na úzké, dobře vyšlapané lesní pěšince, šplhající do kopce, značky nepotřebujeme. Stojíme na místě, kde se nabízí krásný pohled na Slunečnou, na jejíchž jižních svazích se nachází přírodní rezervace Panské louky a na panelu si upřesňujeme informace o místech, kam odtud oko dohlédne. Abychom uviděli Praděd, musíme použít dalekohled, ale za příznivějších podmínek to jde údajně i bez něho. Opatrně se vyhýbáme hromádce trosek, které tu zůstaly po zdevastovaném odpočívadle. Tohle není dílo samotné Paní Zimy. Nejspíš měla silácké pomocníky posilněné navíc nějakým omamným mokem. Pokračující úzká pěšinka mezi mladým porostem je řádně označena, nerušeně obdivujeme sličné mladé modříny a pomalu se přesouváme do vysokého lesa.

U sedmého zastavení na lesní křižovatce se dočteme o problematickém vysazování smrkových monokultur a nutnosti výsadby smíšených lesů. Lesní cesta nás po chvíli „vyhodí“ do pole. Tady se znovu otevírá překrásný pohled směrem ke Slunečné a zároveň vidíme na trať, ke které se máme přemístit. Žádná značka, žádná vyšlapaná pěšinka a to ani v lese, ani na poli. Volíme chůzi po poli, a aniž bychom zahlédli jedinou značku, kopírujeme okraj lesa. U kolejí zahlédneme mezi stromy bývalý strážní domek, ale podél kolejí se žádná pěšinka nenabízí.

Přichází na řadu „přítel na telefonu“, ale ouha, nemáme signál. Zapojujeme logiku, obcházíme domeček a hledáme příchozí komunikaci. Vracíme se po ní zpět do kopce a po pár krocích narážíme na značky. Odkud sem přišly, se nám nedaří odhalit. Teď už je cesta zase v pohodě a souběžně s tratí si spokojeně vykračujeme po lesní pěšině. U dalšího zastavení se konečně můžeme posadit. Pročítám vyčerpávající seznam lučních květů, které se ve zdejším okolí vyskytují, a chtěla bych mít oči svého bratra, určitě by tu některé z nich vypátral. Zelenobílými trojúhelníky značená pěšina končí nad lomem. Postrádám šipku jistoty, že opravdu nemáme jinou možnost, než se přidržet zánovního, krásně se lesknoucího řetězu a přesunout se podél něho do lomu pod námi. Manžel si ze mě utahuje, ví, že i tři metry řetězu postačí k tomu, aby mi nahnaly pořádný strach. Není na mě nejspíš nejlepší podívaná, ale nevadí. Konečně jsme u dalšího panelu. Lom, vybavený přístřeškem, ohništěm a kládou, na které se příchozí mohou vyskládat jako na bidýlko, evidentně něco pamatuje. Představuji si, že se tu odehrávají nejrůznější dětské, dospělácké nebo i soukromé rodinné akce. Domlouvám svému foto objektivu, aby nezabral hromadu odpadků v sousedství přístřešku. Opět postrádám šipku ve směru, kterým máme opustit lom, ale podle plánku přes koleje ještě nesmíme. Obdivujeme vysokou borovici, kterou musím na přání manžela vyfotit, a po chvíli procházíme pod viaduktem. Daří se mi pořídit jeho snímek i s projíždějícím motorákem a čeká nás, v pořadí již desáté, zastavení naučné stezky. Chvíli pozorujeme hladinu řeky Bystřice a po silnici, opět bez značení, se posouváme k Ondrášovu. U autobusové zastávky se konečně objevuje zelená a šipka nás vede ke strážnici závodu. Snažím se navzdory vtíravým slunečním paprskům vyfotografovat kamennou plastiku, ochutnávám poprvé Ondrášovku přímo z pramene a marně se pídím po panelu s číslem jedenáct. „Dělaly se tady terénní úpravy, a jestli hledáte tabuli, ta stojí támhle“, ukazuje strážný za plot u vstupní brány. Vstupuji na pozemek podniku, ale cvaknutí mého fotoaparátu doprovází varovný hlas strážného. Objekt je vybaven kamerovým systémem a strážnému kvůli mně hrozí pokuta. Jak jinak bych se ale dozvěděla, jaké složení má zdejší minerální voda nebo to, že tady kdysi stávaly lázně?

Zelená šipka nás směruje přes silnici a opět chvíli trvá, než nás značky ujistí, že jdeme správně. K poslednímu zastavení nás přivede polní cesta a tabule avizuje, že se tentokrát nacházíme na Šibeničním vrchu. Pěkné místečko s poněkud ponurou historií. Na to, že tu kdysi stávala šibenice raději ani nemyslet. K náměstí sestupujeme chodníkem, lemujícím hlavní silnici a zdravě unaveni končíme v místní restauraci.

Na bohaté naučné stezce jsme našli celou řadu příjemných míst i značné množství nejrozmanitějších informací a pevně doufám, že berounští co nevidět odstraní všechny nedostatky.

Pak už stačí krásný slunečný den, dostatek času (rozhodnete-li se přečíst všech dvanáct panelů, rezervujte si až čtyři hodiny), vhodné obutí, dobrá nálada a můžete vyrazit.

Fotogalerie